Keikó-Willy
V pátek 12. prosince 2003 zemřel v norském zálivu Taknes nejslavnější delfín světa kosatka Kiekó -Willy. Celý svět dodnes dojímá příběh o přátelství chlapce a dravé kosatky. Kiekó-Willy neměl lehký život. Narodil se na svobodě roku 1978 ale moc dlouho si jí neužil. V roce 1979 ho jako dvouletou kosatku chytili rybáři a od té doby žil mezi lidmi. Dětství strávil v mořském akváriu na Islandu, o tři roky později ho prodali do Ontaria. Ve zdejším oceanáriu ho lidé vycvičili a začali předvádět náštěvníkům. Ale ani tam nepobyl dlouho, po dalších třech letech byl v roce 1985 prodán do zábavného parku Reino Aventura v Mexico City.
Zachraňte Willyho
V roce 1992 se konečně na mladého samce kosatky usmálo štěstí - dá-li se to tak říci. Stal se hlavním hrdinou filmu Zachraňte Willyho, který se natáčel v Mexickém zálivu. O rok později film, v němž Willy po překonání mnoha nástrah získá svobodu, obletěl svět. Byl natočen druhý a pak i třetí díl. Ale úspěch filmu nespočíval jen v jeho finanční návratnosti, jeho hlavní účinek možná nepředvídali ani samotní tvůrci. Milá a přátelská kosatka si získala srdce diváků a lidé celého světa začali volat po jejím skutečném osvobození. V roce 1994 vznikla nadace pojmenovaná po filmu: Nadace Zachraňte Willyho - Keikó . Na osvobození Keikó přispívaly tisíce anonymních dárců včetně dětí z celého světa. K dárcům se nakonec připojil i samotný vlastník kosatky, zábavní park Reino Aventura, který ji před lety koupil za 350 000 dolarů, a v roce 1995 Keikó věnoval nadaci. Kosatčí samec však zůstával nadále v zajetí. Nepoznal nic jiného, jeho jedinými partnery, přáteli a živiteli byli lidé. Neznal volné moře, neuměl lovit ryby. Netušil, jak se chovat ke svým příbuzným - divoce žijícím kosatkám. Jeho kůže byla samá otevřená rána a jizva. Kdyby byl okamžitě vypuštěn na svobodu, zahynul by.
Navždy s lidmi
Celý projekt na záchranu Keikó a jeho návrat do divočiny stál 20 milionů dolarů. Již po dvou letech výcviku ho jeho cvičitelé začínali brát (pod dohledem) na výlety do volného moře. Zde se měl učit lovit ryby, svou přirozenou kořist. O tom, jak obtížné to bylo, svědčí skutečnost, že ulovené ryby zpočátku vůbec nežral, ale oddaně je přinášel svým cvičitelům. Poprvé se odvážil své úlovky sežrat až v srpnu roku 1997. Po čtyřech letech učení byl Keikó v roce 2002 vypuštěn ze své ohrady do volného moře. Ale přestože se po celou tu dobu učil lovit ryby, zůstal závislý na týmu pracovníků, kteří ho střežili na jeho cestách oceánem. Odmítal se živit sám a vyžadoval svou každodenní dávku potravy - 40 - 50 kg ryb. Přesto nežil v zajetí, mohl si vybrat, zda se odváží do širého moře,nebo zůstane v blízkosti lidí.
Hřbetní ploutev promlouvá
Kosatky mají výrazný pohlavní dimorfismus - kromě tělesné velikosti prozrazuje pohlaví i tvar hřbetní ploutve. Samice ji mají kratší a lehce srpovitě zahnutou, ploutev samců má trojúhelníkovitý tvar (skoro jako ploutev žraločí) a je přes jeden a půl metru vysoká. Je pozoruhodné, že u kosatek držených v zajetí tato ploutev jakoby měkne a ohýbá se dolů (u divokých kosatek je tento jev pozorován zcela výjimečně) - právě takovou "smutně" ohnutou hřbetní ploutev měl i Willy.
Poslední útočiště
Protože fjord u městečka Halsa v zimě zamrzá, Keikó se musel na zimu přestěhovat - jako nejvhodnější řešení se ukázal nedaleký záliv Taknes. Tady Keikó prožil poslední měsíce svého života. Záliv má spojení s otevřeným mořem, jímž občas proplouvají velryby. Keikó jej mohl opouštět a zase se vracet, jak se mu zlíbilo. Lidé se o něj dál starali, krmili ho, dohlíželi na jeho zdraví. A doufali, že jednoho dne odplave s divokými velrybami navždy. Bohužel, Keikó se toho dne nedožil. Několik dní před Vánocemi zemřel na akutní zápal plic. Bylo mu 27 let. O dva dny později byl v noci z neděle na pondělí Keikó tajně pohřben na břehu zálivu. Tajně proto, aby alespoň po smrti nalezl klid a nerušila ho veřejnost a média. Jeho hrob bude před očima zvědavců v zimě zakrývat sníh, v létě zaroste zelenou trávou.